Hledá se pokrytec

21. července 2017 v 12:03 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přátelé, kamarádi,
dneska rychle a stručne na vážné téma, takže pozor. Hledá se pokrytec, téměř vyhynulý druh! Myšlenkou dnešního rána, než se vydám zabít den do práce, je pokrytectví. Trochu by jsme si pro začátek mohli přiblíži, kdo vlastně pokrytec je. Podle etymologie tetičky wikipedie, pochází slovo z řeckého hypokrites, označující herce, kteří symbolizují přetvářku. Postupem času slovo měnilo odvozeniny v různých jazicích a u nás symbolizuje toho, jež se "pokrývá" přetvářkou.

Je těžké ho najít. Zelenooký démon, jež se skrývá v lidech. Jeho stopy jsou prorostlé historii, ale stejně je tak těžké ho najít. Náboženství a víra, krásná a ušlechtilá myšlenka, která vedla ke svatým válkám, inkvizici až k dnešní podobě, kde kněží zneužívají děti. Komunismus, diktatura, monarchové, kdo káže vodu a pije víno? George Orwell, John Lennon a další... Jeho přítomnost za sebou zanechala stejně tak plno velkých pojmů. Spravedlnost, rasismus, rovnost, ironie a mnoho dalších.
 

Kdybych se narodil jako vyvinutý miliardář s křídly

20. července 2017 v 0:51 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přátelé, kamarádi,
kdybych se narodil jako vyvinutý miliardář s křídly, nejspíš bych nepsal tenhle blog, protože bych proháněl valkýry v oblačných zámcích Valhally. Lidé by na mě byli milí a chtěli mě potěšit a já bych se rád nechal těšit. Svět by byl přesně takový, jaký bych chtěl. Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by rybníka. Strčil bys prst do prdele a vytáhl kapříka. Kdyby na světě bylo dost vody co vypít po noci v alkoholovém oparu, nebylo by hladu a pokory by bylo pro každého dost. Kdybych tak mohl cestovat v čase a zkusit věci jinak, prostě zmáčknout to tlačítko "Save" a vědět, že když něco nevyjde, můžu se znovu vrátit do toho stejného bodu.

(Bod pro ty, kdo poznali reference na TBBT a GoT)

Jak vnímáme čas?

18. července 2017 v 15:47 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Přátelé, kamarádi,
stále jsem na samotném začátku svého života, ale mám pocit, jako kdybych už zažil staletí. Přesto čas plyne neuvěřitelně rychle a zároveň šíleně pomalu. Často se setkávám s názorem, že v mých jednadvaceti letech, jsem stále ještě mládě. Což mi samozřejmě říkají lidé, co mají nějaké ty zkušenosti v zásobě. Celé je to ale pouze o úhlu pohledu a o tom, jak vidíme čas z různých pozic. Jsou dny, které utíkají rychle a dny, co se vlečou jako kdyby neměli nikdy skončit. Proč se ale čas žene rychle zrovna když mě to baví nejvíc? Čas je hold záhadný. Je tedy možné, že to jak čas běží, je pouze iluzí, kterou vytváří naše mysl.

 


Melancholická ovce

17. července 2017 v 11:34 | Sociálně neohrabaná brambora
Milý deníčku, přátelé, kamarádi,
není to tak dávno co jsem naposledy přemýšlel o změně. Znáte to - "Začnu cvičit", "Budu si stát za svým", "Nebudu řešit nepříjemné lidi a pak se kvůli tomu stresovat". Všechno to zní jednoduše, při nejmenším jako plán. Velkou část svého mladého života prolouvám jako člověk mnoha tváří. Je těžké zapadnout mezi lidi, když si nejste jistí vůbec ničím ohledně co řeknete, co uděláte a vůbec svým vzezřením. Uvnitř se ovšem objevuje skrytá touha nějakým způsobem být přijímán jinými lidmi. Můj hlas ovšem zaniká.

Život na okraji společnosti, daleko od jádra oblíbenosti je takový šedý. I když já mám rád šedou. Mám rád své přátelé a upínám se na pár vztahů, které mi zůstávají. Ale je těžké navazovat nové známosti. Nedávno jsem narazil na blog, kde slečna psala o tom, jak se dnes každý nazývá introvertem a že je to asi nějaký trend. Což mě donutilo zpochybňovat mojí vlastní introverzi. I když nevím jestli bych to nazval trendem, protože si nemyslím že by to bylo něco skvělého. Během střední školy jsem měl tu příležitost brát nějaké ty hodiny středoškolské psychologie, což se nejspíš nedá brát jako příliš velká studnice vědomostí pro lidi s diplomy, ale při nejmenším je tedy jasné, že nikdo není čistě introvert, nebo extrovert a máme ze všeho tak trochu něco. (Doufám, že jí tím neurazím, pokud si tohle náhodou přečte.)

Lidská lenost je matka pokroku

17. července 2017 v 10:10 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přátelé, kamarádi,
čas od času mám dny, kdy se mi opravdu vůbec nic nechce. Jakože opravdu vůbec nic. Slyším zvonit budík, ale pohyb ruky naproti mobilu se zdá jako moc velká námaha a nohy jsou těžší než obvykle. O to horší je, že tyhle dny mám až podezřele často. Řekl bych, že mě mnoho lidí nazývá líným individuem, leč nemám zase tolik lidí co by se o mě zajímalo a plýtvalo slovy o mě, na to abych jich bylo "mnoho". Leč menším příkladem může být, že po dobu mých studii, jsem byl často velmi průměrný, zkrátka protože se mi nechtělo se snažit a radši jsem proplouval bez pokusu se něco naučit. Když teda pominu matematiku - tam jsem byl prostě bezradný. Jistě, příjde čas, kdy toho budu litovat. Ale znáte to, je to starost mého budoucího já.


Blogování v roce 2017?

15. července 2017 v 11:00 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přatelé, kamarádi,
lhal bych, kdybych řekl, že se pokouším o to psát blog poprvé. Psal se rok 200X, když jsem zakládal svůj první blog právě na blog.cz. Musím se přiznat, že opravdu netuším přesně rok kdy to bylo, ale měl jsem tehdy účet na Lide.cz a "fejsbůk" tehdy ještě nebyl "cool", takže si dovedete představit že to bylo dost dávno. Tehdy mi bylo zhruba jedenáct let, tudíž kvalita obsahu blogu byla spíše ve stylu "nacpu tam pět obrázků a dva řádky textu". I tak byl nějakým způsobem blog úspěšný, což mi zpětně hlava nebere. Dnes bych tedy rád mluvil o rozdílu v trendu blogování před deseti lety a současností. Rád bych dodal, že se zaměřuji výhradně na portál blog.cz. V první řadě si musíme říct, co je vlastně blog.

Co je vlastně blog?

Blog je určitý druh vyjádření sebe samotného. Lze je rozdělit do několika kategorii, ale všechny mají určitý společný znak - sdílení myšlenek, názorů či nápadů s ostatními čtenáři. Blog by se dal zaměnit jednoduše s webovou stránkou, ale je mezi nimi velkem velký rozdíl. Většina blogů se zaměřuje na určitý pohyb vpřed, zachycování nových myšlenek, vytváření vlastní komunity čtenářů a komunikaci s nimi. Na druhou stranu webové stránky vytváří obsah více stálý, bez přímého kontaktu se čtenářem, zkrátka neosobní.

Je těžké být dospělým, aneb seznamte se se sociálně neohrabanou bramborou

14. července 2017 v 4:37 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přátelé, kamarádí,
psaní blogu pro mě byl velmi spontální nápad. Nemohl jsem spát a hlavou se mi honily myšlenky o tom, kam jsem se to vlastně dopracoval. Tímto článkem, příběhem, nebo snad úvahou bych se Vám rád představil. Jsem obyčejný jednadvacetiletý kluk, možná by se dokonce dalo říct i muž! Nemám žádné speciální nadání či talent. Nejsem nijak inteligentní, nemám sklony k umění a ani neumím psát jak Vám již jistě došlo, nebo brzy dojde. Skoro bych řekl, že jsem mezi melancholickými introverty vyjíměčně nudný.

Důvodem proč jsem se rozhodl psát o otázce dospělosti je, že sám čím dál více pociťuji tíhu dospělého života a zodpovědnosti.. Na dospělost by se dalo dívat z mnoha pohledů. Vždycky jsem tak nějak chtěl více zodpovědnosti a těšil jsem se na určitou svobodu. Od patnácti let kdy jsem se díky "skvělým" studijním výsledkům dostal záhadně na internát daleko od domova, matka se provdala do Anglie a životní situace tak nějak vyústilo v bydlení na bytě s bandou podivínů, které nazývám svými nejlepšími přáteli, ale o tom někdy jindy.

Bod zlomu

Během životě na studentském bytě jsem byl sponzorovaný mým otcem a naše vztahy byly odjakživa spíše chladné. Ale nebýt jeho, nejspíš bych nikdy nedostudoval. Roky plynuly a škola skončila. Bylo to těsné, nikdy jsem nebyl zrovna studijní typ a hlavně jsem mimořádně liný člověk. Maturitní vysvědčení jsem ale nakonec úspěšně získal a tak nějak jsem viděl všechno v růžových barvách. Najdu si práci, začnu vydělávat a ukážu tátovi, že nejsem úplně k ničemu - ono to půjde samo. To jsem si tedy myslel.

Kam dál