Je těžké být dospělým, aneb seznamte se se sociálně neohrabanou bramborou

14. července 2017 v 4:37 | Sociálně neohrabaná brambora |  Myšlenky
Milý deníčku, přátelé, kamarádí,
psaní blogu pro mě byl velmi spontální nápad. Nemohl jsem spát a hlavou se mi honily myšlenky o tom, kam jsem se to vlastně dopracoval. Tímto článkem, příběhem, nebo snad úvahou bych se Vám rád představil. Jsem obyčejný jednadvacetiletý kluk, možná by se dokonce dalo říct i muž! Nemám žádné speciální nadání či talent. Nejsem nijak inteligentní, nemám sklony k umění a ani neumím psát jak Vám již jistě došlo, nebo brzy dojde. Skoro bych řekl, že jsem mezi melancholickými introverty vyjíměčně nudný.

Důvodem proč jsem se rozhodl psát o otázce dospělosti je, že sám čím dál více pociťuji tíhu dospělého života a zodpovědnosti.. Na dospělost by se dalo dívat z mnoha pohledů. Vždycky jsem tak nějak chtěl více zodpovědnosti a těšil jsem se na určitou svobodu. Od patnácti let kdy jsem se díky "skvělým" studijním výsledkům dostal záhadně na internát daleko od domova, matka se provdala do Anglie a životní situace tak nějak vyústilo v bydlení na bytě s bandou podivínů, které nazývám svými nejlepšími přáteli, ale o tom někdy jindy.

Bod zlomu

Během životě na studentském bytě jsem byl sponzorovaný mým otcem a naše vztahy byly odjakživa spíše chladné. Ale nebýt jeho, nejspíš bych nikdy nedostudoval. Roky plynuly a škola skončila. Bylo to těsné, nikdy jsem nebyl zrovna studijní typ a hlavně jsem mimořádně liný člověk. Maturitní vysvědčení jsem ale nakonec úspěšně získal a tak nějak jsem viděl všechno v růžových barvách. Najdu si práci, začnu vydělávat a ukážu tátovi, že nejsem úplně k ničemu - ono to půjde samo. To jsem si tedy myslel.


O dva měsíce později. Anglie, Nottingham
U nás bylo koncem sprna ještě docela pěkně, ale po příletu do Anglie jsem měl pocit jako kdybych prošel šatní skříní do Narnie. Jako první mě přivítala pěkná studená sprška a to doslova. Ve zdejších krajích, se objevovala velká spousta různých lidí. Bílí, černí, kakaoví a abych nebyl rasista, tak i žlutí, oranžoví a zelení. Prostě něco, co jsem jako maloměšťák z Jižní Moravy nikdy neviděl.

Moje maminka si také jednoho z těch jak jim tam říká "imigrantů" nabrnkla a tak jsem zde měl zázemí a velkou příležitost si přivydělat nějaký ten pěkný peníz ve zdejších manufakturách, založených na pracovní síle zmíněné barevné všehochuti. Proto jsme tedy šli na pracovní agentury, protože jak jistě víte, není nic výhodnějšího než pracovat pro někoho, kdo Vám vezme většinu zisku, jež firma platí aby s ním pokryl náklady na svoje tučné honoráře. To nás ovšem tolik netrápilo. Minimální mzda v zemi duhy a deště, je totiž čtyřikrát vyšší, než u nás a já jsem se stejně chtěl brzy vrátit do Česka, najít si byt a práci a žít na vlastní kredit.

Brzy jsme nastoupili do práce a já jsem okusil drsný život pracovníka ve skladu v Anglii. Vzhledem k tomu, že moje fyzická zdatnost končí asi tam, kde si zrovna sednu, jsem po prvním dni nebyl schopnej sejít blbý schody. Tak jsem zamáčknul slzu a vzpomněl si na všechny své hrdiny z dětství. Pokud vím, tak žádný z nich by to nevzdal tak snadno při prvním problému. A tak jsem možná trochu jako klišé překonal bolest a zvládl první týden úspěšně.

Moje radost ovšem netrvala dlouho. Maminka několik dní na to onemocněla a potřebovala, aby s ní někdo byl doma. A hádejte, kdo ten někdo musel být. Pro ujasnění, maminka je diabetik a věčně nemocný hypochondr. Jsem ale milující syn a nedám na mámu dopustit. Měsíce rychle utíkali a já jsem byl bez práce, vlastně jsem se válel a tak nějak jsem byl hrozně nespokojený z toho, že nedělám nic produktivního a chtěl jsem honem rychle domů, do Česka. Pršivé počasí už mě omrzelo. Věděl jsem, že v Anglii pouze ztrácím čas, který můžu využít jinak a lépe. Třeba budováním toho dlouhodobějšího života v Česku.

Kdesi na Jižní Moravě
Nakonec jsem si tedy návrat vydupal až o další měsíc později, kdy se maminka vyléčila, nebo aspoň to s ní vypadalo o něco lépe. Když jsem se vracel, věděl jsem, že se vracím prakticky s prázdnou. Peníze sotva na měsíc života. Vrátil jsem se zpátky do svého rodného městečka a města, kde jsem strávil vlastně celých patnáct let do doby, než jsem odjel na internát. Takže už je to pět let co jsem byl pryč. Nic se nezměnilo. Možná maličkost toho, že jsem neměl kde bydlet a tak jsem musel vzít za vděk bydlení u dávného rodinného přítele, který přes týden jezdil mimo město do práce a k tomu jsem začal dělat u strejdy v obchodě abych měl nějaký peníze na život.

Vlastně jsem přijímal milodary a pomoc od lidí, což já dělám nerad. Ale ani tohle netrvalo příliš dlouho. Pracoval jsem zde zhruba dva a půl měsíce s tím, že práce byla v podstatě nudná, bezpředmětná. Tak nějak jsem dostal něco abych něco dělal když už jsem tam byl z protekce. Dva a půl měsíce jsem se díval po lepší práci, ale začalo to vypadat, že nic nenajdu. Nebo mě snad nikde nechtějí? Asi jsem se nestačil dostatečně. Kdo ví.

Vyslyšel jsem volání jednoho z bývalých spolubydlících ze školy, který po škole zůstal ve městě a začal tam pracovat. Prý hledá spolubydlícího potom, co se mu uvolnil pokoj. Zprvu jsem váhal, protože jsem věděl, že pořád nemám peníze a nemůžu si moc dovolit a taky jít do nového města a nemít žádnou práci. Prostě doufat, že se něco najde. Někdy tehdy jsem si začal uvědomovat, jak moc jsem se změnil od úplného začátku, kde jsem byl trochu teenager s velkýma očima.

Už neřeším věci jako nějaké známky, nebo na kdy můžu odložit psaní seminárek, sbírání odvahy na to zavolat otci o peníze, abych mohl další měsíc vlastně pohodlně přežívat bez nějaké zvláštní námahy. Tehdy mě ta pravda těžce zasáhla. Opravdu jsem si začal uvědomovat že teď nemůžu jen tak vypustit a když to udělám, bude ze mě bezdomovec nebo hůř. Rád bych se vrátil do dětských let a udělal hodně věcí jinak a lépe, abych byl na tohle všechno více připravený. Je to ale jednoduché říct takhle zpětně.

Pointa je jednoduchá a nemusel jsem se k ní prokousávat skrz víceméně dlouhý příběh, který jsem i tak osekal o mnoho, mnoho detailů, ale částečně jsem chtěl aspoň trochu nastínit kdo jsem a jak jsem se dostal tam kde teď jsem. Netuším jestli tohle někdo vlastně čte, nebo bude číst. Možná že mi bohatě bude stačit, když tak nějak sám pro sebe zaznamenám nějaké své myšlenky a dám trochu klid své duši. Ale bylo by celkem fajn najít lidi, kteří jsou na tom podobně, nebo bych rád slyšel příběhy jiných o tom, jak zvládnout tuhle blbou etapu života.

Ale abych ve zkratce dokončil příběh. Nastěhoval jsem se ke starému příteli a začal zde pracovat pro jeden menší nejmenovaný maloobchodní řetězec. Práce je snesitelná, spíše mě psychicky ničí jak málo času člověk má a kolik věcí na úkor práce musí obětovat. Navíc život uprostřed prádného pokoje a spaní na matraci mi taky úplně nesvědčí, ale někde se asi začít musí. Je to skoro jako začátek jednoho z těch inspirativních příběhů, kde někdo slavný začíná úplně uboze. Ale kdo ví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 17. července 2017 v 10:38 | Reagovat

Môžeš to brať tak, že je to lekcia, ktorá ťa má niečo podstatné naučiť. Koniec koncov nič netrvá večne a raz sa musí vyjasniť :)

2 Sociálně neohrabaný Sociálně neohrabaný | Web | 17. července 2017 v 11:53 | Reagovat

Tak v tom bych mohl namítat s mojí pekelně pesimistickou povahou a vírou v sebe sama, že si tím nejsem tak jist. Ale většina lidí ten přechod zvládá asi celkem v pohodě. Nevím zda jsem stavěný pro normální život.
Ale děkuji :D

3 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 17. července 2017 v 16:52 | Reagovat

Je to len o uhle pohľadu. Veci a situácie nie sú zlé ani dobré. Také ich robia naše očakávania a predstavy.
Takže ak sa chceš rochniť v bahne pesimizmu tak smelo do toho ale je tu viac ako jedna možnosť 😉

4 Sociálně neohrabaný Sociálně neohrabaný | Web | 17. července 2017 v 22:17 | Reagovat

Nejsou zlé ani dobré? A nechci být negativní, naopak se snažím jít do mnoha věcí s elánem, takže se budu snažit a psát progres :D

5 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 18. července 2017 v 8:09 | Reagovat

Taká zlomená noha je zlomená noha. To či je to zlé alebo dobré je o tvojom postoji k situácii... Takže vo všeobecnosti sa o niečom nedá povedať, že je to zlé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama