Melancholická ovce

17. července 2017 v 11:34 | Sociálně neohrabaná brambora
Milý deníčku, přátelé, kamarádi,
není to tak dávno co jsem naposledy přemýšlel o změně. Znáte to - "Začnu cvičit", "Budu si stát za svým", "Nebudu řešit nepříjemné lidi a pak se kvůli tomu stresovat". Všechno to zní jednoduše, při nejmenším jako plán. Velkou část svého mladého života prolouvám jako člověk mnoha tváří. Je těžké zapadnout mezi lidi, když si nejste jistí vůbec ničím ohledně co řeknete, co uděláte a vůbec svým vzezřením. Uvnitř se ovšem objevuje skrytá touha nějakým způsobem být přijímán jinými lidmi. Můj hlas ovšem zaniká.

Život na okraji společnosti, daleko od jádra oblíbenosti je takový šedý. I když já mám rád šedou. Mám rád své přátelé a upínám se na pár vztahů, které mi zůstávají. Ale je těžké navazovat nové známosti. Nedávno jsem narazil na blog, kde slečna psala o tom, jak se dnes každý nazývá introvertem a že je to asi nějaký trend. Což mě donutilo zpochybňovat mojí vlastní introverzi. I když nevím jestli bych to nazval trendem, protože si nemyslím že by to bylo něco skvělého. Během střední školy jsem měl tu příležitost brát nějaké ty hodiny středoškolské psychologie, což se nejspíš nedá brát jako příliš velká studnice vědomostí pro lidi s diplomy, ale při nejmenším je tedy jasné, že nikdo není čistě introvert, nebo extrovert a máme ze všeho tak trochu něco. (Doufám, že jí tím neurazím, pokud si tohle náhodou přečte.)



Hlas melancholie
Horší stránkou je melancholie zarytá hluboko pod kůží. Úzkost, kterou vyvolávají sebemenší podněty a zkraty. Někdo se na tebe špatně podívá. Přemýšlíš nad tím a najednou cítíš jak se ti hruď svírá. Samozřejmě že si trochu zapřeháním, ale není příjemné když chodím každý den z práce tak trochu vysátý tím, že mě tam jedna holka - já jí profesně říkám "kráva", z nějakého důvodu nemá ráda a pokaždé kdy může mi to dá dostatečně najevo. Neumím se bránit. Stejně mi ale hlas uvnitř říká, že to jsem já, kdo je špatný. Není to racionální.

Hlas většiny
Dal by se jednoduše interpretovat i jako nátlak většiny. Jsou věci, které mě prostě semelou jako ovci, která jde po vyšlapaných stopách. Často k sobě uvnitř promlouvám slovy o změně. Mnoho z těch slov, ale vlastně není mých. Většinou se jedná o ideál, který mi někdo vštípil. Třeba fakt, že se snažím změnit po fyzické stránce. Úmorné diety, plno času u sporáku a pročítání kalorických tabulek abych se náhodou vyhnul něčemu s vyšším obsahem cukrů a tuku. To všechno je vesměs hlas mého otce a tak trochu i hlas většiny, nebo ten ideál, který mě přesvědčuje o tom, jak to má být a jak bych měl vypadat.

Když jsem byl dítě, tak jsem se často snažil zapadnout a často jsem se snažil být někým, kým nejsem. Když si pořizujete "hustý" věci a snažíte se z maminky vydřít i poslední korunu aby jste si mohli koupit nějakou kravinu, se kterou si hrají všichni. To byla taková ta první fáze. Později už šlo přesvědčení dál, kdy ostatní pomalu dospívají a i to co ti vychází z úst začíná být podstatné. Takže časem jsem nějak přizpůsoboval svoje koníčky většině. Nešlo mi o to se bavit, spíš být přijímaný. Zní to asi dost blbě když se na to podívám zpětně. Dnes se na to dívám zpětně a křičím na toho vola, aby mluvil svým vlastním hlasem. Za sebe. Protože stejně tím nikdy ničeho nedocílíš.

Můj hlas?
Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak můj hlas vlastně zní. Jediný, s kým umím mluvit naprosto přirozeně jsou lidé, kterým důvěřuji a znám je. Přátelé. Popřípadě kdokoliv po pár pivech, kdo se aspoň jako přítel tváří. Přišel jsem ale na to, že mám něco, čemu já říkám "kybernetické charisma/sebevědomí". Ta velká stěna skrz kterou promlouvám a činí mě anonymním, dokáže můj hlas bez pochybností přeložit ostatním. Všechno, každé slovo na mém blogu, to vše jsou prostě moje myšlenky, můj vlastní hlas.

A je to osvobozující. Něco takhle říct, bez problému. I když mám pocit, že jsem víc "edgy", než jsem si myslel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 17. července 2017 v 16:07 | Reagovat

Moc pěkný článek, rozhodně úplně jiný než jsem  na toto téma týdne četla! :)

2 nudistka nudistka | Web | 17. července 2017 v 20:36 | Reagovat

Nesouhlasím, že by byl život na okraji šedý, naopak. Nemusíš být středem pozornosti druhých lidí, aby si viděl barvy a život tě bavil.

3 Sociálně neohrabaný Sociálně neohrabaný | Web | 17. července 2017 v 22:05 | Reagovat

Milá Eliss,
o originalitu mi tak trochu i šlo, i když jsem se moc nedostal k čtení jiných článků na toto téma, tak je možné že jsou venku i podobné. Děkuji :)

Milá nudistko,
já bych řekl, že tohle je celkem subjektivní, ale vesměs máš pravdu. Každý snáší život na okraji společnosti jinak. Proto jsem také psal o tom, že trochu zpochybňuji vlastní introverzi, když potřebuji taky trochu té pozornosti jiných a tak nějak potřebuji i jiné lidi.
Ale zeptám se tě, co si pod tím pojmem života na okraji představuješ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama